Jednou večer v londýnském pubu

Zvládla jsem let, plácala se s kufrem po rušných londýnských ulicích i klidných cestách parku Hamstead Heath a těšila se na večerní cider v typickém anglickém pubu. To jsem ještě netušila, že se večer změní v divadelní hru v hlavních rolích s řeckými dvojčaty. 

“Je tu volno?” zeptala se Klára osiřelého muže, který seděl u volného stolku pro čtyři. 

“Ale jistě, prosím. Jen čekám na svého bratra,” oznámil nám muž ve středních letech. Osiřelý, a pohledný muž, jak jsme po zvednutí jeho hlavy naším směrem obě zjistily. Tmavé vlasy, opálená pleť, pravidelné rysy. Někoho mi připomínal a já nevěděla koho, což vedlo k tomu, že jsem se po usazení jeho směrem dívala docela často. Ach, koho jen?

Muž vyčkával bratra a nás nevnímal. Bratr přišel co nevidět. Usedl vedle mě (naproti hezkého bratra) a každý jsme vedli hovor v našem jazyce. Po chvíli později příchozí bratr prohodil naším směrem, odkud že pocházíme.

“Z České republiky,” oznámily jsme sborově s Klárou a bylo to. Divadelní představení, které by mohlo směle konkurovat hrám v nedalekém West Endu, začalo.

“Kolikrát ti mám říkat, že se dámy u konverzace nevyrušují, to je neslušné!” Napomenul sourozence jeho vychovalejší bratr a naším směrem vyslal omluvný pohled. 

Abych se vyvarovala nejasnému popisu “nově příchozí bratr” a “pohledný bratr”, představím již nyní čtenáři naše interní přezdívky. Pohledný bratr s vybranými způsoby chování, košilí s límečkem, tmavě modrým svetříkem a sáčkem ve stejné barvě bude dále zmiňován jako Tony. Ano, později jsem po usilovném přemýšlení došla k závěru, že mi připomíná Tonyho Gillinghama z Panství Downton, chcete-li herce Toma Cullena. Vypadal tedy asi takto: 

image

Druhý bratr působil od prvního momentu roztěkaně, byl neskutečně upovídaný, máchal rukama, vlasy mu stály na hlavě a když mu Tony řekl, že “ty máš jen jedno ucho, ale tři pusy”, bylo jasno. “Proč nemám víc hlav”, řekl Amadeus Mozart ve Formanově velkofilmu, a bratr se stal rázem Mozartem. Byl mu prostě neskutečně podobný svým chováním a gesty. 

image

“Kolik myslíš, že mi je?” vytasil na mě Mozart. 

“Ehm, nevím..nerada hádám,” blábolila jsem.

“Šup!”

“35?” Zkusila jsem.

“Tony!” zahalekal na bratra bez ohledu na to, že tím přerušil jeho konverzaci s Klárou. 

“Tony! Ona mi hádá 35 let” Chvíli něco pokřikoval, než z něj konečně vypadlo skutečné číslo. 42! A další novinka hned vzápětí. “A řekla bys, že jsme dvojčata?” 

Byla bych bývala řekla, že na to si potřebuji sednout, kdybych už samozřejmě neseděla. Dvojčata? Pátrala jsem. Ano, oči byly trochu podobné, stejně jako jejich rty. Ale hluboko v těch očích byl úplně jiný pohled. Zatímco v jedněch plápolal mírný plamínek, který hřál stále stejně a vzbuzoval důvěru, oči Mozarta byly neposedné jako oči malých vrabčáků v hnízdě a těkaly z jednoho místa na druhé. Hrát v jejich případě hru “najdi deset rozdílů” rozhodně nebylo nadlidských úkolem.

Tony byl mnohem více anglický, což ostatně potvrdil i jeho bratr. Prototyp anglického gentlemana, včetně jeho oblečení. Většinu večera strávil opřený o zeď, a protáčel oči, což mělo značit “co to zase meleš”. Nikdy bratra neurvale nekřikl, ačkoli při mnohých historkách (například o tom, jak je coby právníky honila policie, čímž je postavila před konec jejich kariéry nebo jak tráví víkendy opíjením) by to možná nejradši udělal. Působil klidně.

Oba bratři – dvojčata – jak již bylo řečeno, působili coby právníci. Pocházeli z Řecka, ale v Anglii se už narodili a jejich angličtina byla bez sebemenšího přízvuku. Bezesporu patřili k londýnské smetánce, o čemž svědčilo nejen jejich oblečení či dům v luxusní čtvrti Hamstead. “You know, working class…but still looking good,” řekl například o svém řidiči (o SVÉM řidiči!) už  nevím v jaké souvislosti Mozart. Upper class, working class..jako bych se vrátila na přednášku o třídním systému viktoriánské Anglie.

Mozartova bývalá přítelkyně byla z České republiky. Současná přítelkyně je Polka a onoho večera zrovna pobývala v Polsku za účelem umělého oplodnění. O tom, že Mozart v baru dává své telefonní číslo a domlouvá sobotní program s jinými děvčaty ze střední Evropy, chuděra pravděpodobně neměla ponětí.

Celý večer se nesl ve znamení neustálých diskuzí obou bratrů, kdy Tony Mozarta s ledovým klidem Jamese Bonda umravňoval a mírnil, zatímco Mozart dál mával rukama, prohraboval si svou kštici hustých vlasů a vyprávěl jednu neuvěřitelnou historku za druhou. Když se rozhovořil, nebo si na něco náhle vzpomněl, přerušil by i proslov královny Alžběty. Musel to říct ihned a dostatečně nahlas.

Teorie atraktivity žen ve východní Evropě

Vrcholem večera byla Tonyho teorie. Teorie atraktivity žen ve východní Evropě (neměla jsem sílu namítat, že jsme střední Evropa) se řadí do čela nových zjištění, které jsem si z britských ostrovů přivezla tentokrát.

“Teorie je založena na geografii,” začal a naklonil se k nám blíž. Vynechám to, jak ho Mozart neustále přerušoval (”geografii?” “Neumíš to říct stručně?” “A to je jako celé?”)

“Vychází z toho, že některým zemím se dařilo dříve lépe v zemědělství, a některým kvůli krutým zimám méně. V těchto zemích byli lidé tedy více odkázáni na lov. Zvířata chodili lovit logicky muži, zatímco ženy doma velely kuchyni. Jenže, lov je samozřejmě nebezpečný, a tak se občas stávalo, že se muž z lovu nevrátil.” Inu, stane se.

Mozart vypadal, že se ztratil už u zmínky o zemědělství, zatímco co já s Klárou jsme napjatě poslouchaly, co pro pána z vyprávění vyleze. 

“A tak se stalo, že bylo méně můžu a více žen. Proto si ženy postupem času, genealogicky, v sobě vytvořily vyšší míru atraktivity, aby menší počet mužů zaujaly. Konkurence byla velká,” dodal nakonec a pohádku ukončil.

Několik vteřin bylo ticho, jak každý z nás přemýšlel. “Nemusíte nic říkat,” pronesl nakonec Tony, “není to můj názor, jen jsem to zaslechl.”

Na mě to bylo moc složité. “Není to celé spíš o tom, že vždycky chceme to, co nemáme? My chceme opálené tmavovlasé muže (přičemž mi až vzápětí došlo, že naproti mě sedí opálený tmavovlasý muž!) a vy chcete blondýnky s dlouhýma nohama?”

“Možná,” pronesl Tony.

Mozart byl z teorie unaven a nebyl v centru dění, což musel rychle napravit. “Já jsem pracoval pět dní!”

Tony se na něj podíval bez známky většího soucitu. “Každý pracuje pět dní v týdnu,”  odvětil s ledovým klidem.

Během večera jsme se dále dozvěděly například to, že Kláry přítel vypadá jako žid.

Mozart:  Podívej se, že vypadá jako žid!

Tony:  To se nedělá!

Mozart: Ale jen ti to chci ukázat!

Tony: Nemůžeš jí brát telefon!

Mozart: Ale podívej, vypadá jako žid!” 

Tony: No jo!

Mozart: Malé oči, velký nos!

Klára: Takže vypadá jako žid?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *