Proč vám píšu?

Pozadí událostí

Pamatuji si jako by to bylo dnes, co jsme psali slohovou práci na libovolně smyšlené téma v hodině českého jazyka na základní škole. Měli jsme na to dvě hodiny a já strávila téměř polovinu času tím, že jsem přemýšlela, o čem budu propána psát.

Koukala jsem okolo a viděla podobně zděšené výrazy v očích mých spolužáků.

Jenže těch pohledů obývalo. Hle, Tomáš už věděl, co napsat. Hanku za chvíli rovněž osvítila múza a nakonec zbyli dva ztroskotanci. Já a Adam. Paní učitelka mě posledních pár minut po očku pozorovala, vždy jí při tom zmizel úsměv z tváře.

Když už jsem konečně něco velmi ubohého vymyslela, dílo jsem samozřejmě dokončit nestihla. Nijak dobrý začátek spisovatelské dráhy.

Píšu, píšeš, píšeme

A pak se něco změnilo. Z maturitního slohu jsem měla jedničku pomalu s hvězdičkou. S kamarádkou jsme měly popsaných několik deníků, které jsme si vyměňovaly nenápadně pod lavicí během výuky. Začala jsem psát, sama pro sebe, první blog. Z cestování publikovala pár článků v nejmenovaném českém online deníku.

Mám spoustu materiálu z mého cestování po Novém Zélandu a Asii. Příspěvky jsou v šuplíku a je mi jich líto, stejně jako ve mě neustále dřímá touha podnítit k single cestování ostatní. Recepty od mých kolegů backpackerů rovněž touží spatřit světlo světla. Jsou tu tipy a triky z dovolených, nové vlastní recepty i řada postřehů ze života, o které bych se ráda podělila.

„Proč nezačneš postupně, malými krůčky, namísto úmyslu hned vydat knihu?“ Kamarádka na lavičce v parku zdvihla mým směrem obočí a dodala: „Rome wasn´t built in a day, kámo.“

A tak vzniklo Ke kafíčku. Pro vás i pro mě.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *