Psáno léta páně 10. 5. 2017
Tak dlouho jsem nevěděla, kdy se do Austrálie přesně vydat, až jsem tam najednou ocitla. Sydney mě přivítala slunečným počasím, které mě neopustilo po celých šest dní, které jsem tam strávila. K mému překvapení jsem se bez problémů a rychle (na poměry velkoměsta) dopravila i s mou téměř dvacetikilovou krosnou do mého přechodného bydliště. Přemýšlím, zda je fakt, že jsem nezabloudila nebo se min. nemusela ptát, způsoben častější frekvencí cest. Taipei byla procházka růžovým sadem stejně tak. Zřejmě je možné se v této schopnosti zdokonalovat. Příjemné zjištění, že?
Bezproblémová orientace však nijak nemění nic na skutečnosti, že jsem si po půl roce na maloměstech připadala v betonové džungli stejně jako masajský bojovník na Páté Avenue. Tolik lidí a aut, vysoké budovy a hluk! Při kupování kartičky na MHD jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem posledních šest měsíců nepoužila hromadnou dopravu. Ouch.
Jako město je ale Sydney vcelku pěkné. Architektura mísí moderní budovy s původní cihlovou zástavbou v anglickém stylu. Že se jedná o bývalou britskou trestaneckou kolonii, následně dominium (buďme přesní, že) a součást Commonwealthu poznáte na každém rohu. Je tu Hyde Park, Oxford Street, čtvrť Paddington, vlakem dojedete do Richmondu. Občas si tu zkrátka budete připadat jako v Londýně, jen na druhé straně zeměkoule. A pravda, není tu Primark.
Ba co víc, nejsou tu ani kavárny! Najít v centru města příjemné posezení, kde byste si mohli vychutnat šálek espressa, se pro mě stalo nadlidským úkonem. V Manly, předměstí Sydney, nebyla na hlavní pěší zóně ani jedna, za to jste si mohli dát třeba Coldrex nebo Paralen, protože místo posezení se tu evidentně předhání v počtu lékáren.
Z civilizace zpět do bushe
Protože byla neděle a v Manly bylo nejen v lékárnách plno lidí, vydala jsem se na trek do blízkého národního parku Sydney Harbour. Den poté jsem zamířila do národního parku Blue Mountains, který je od Sydney dvě hodiny vlakem. Pár dní v ulicích a já místo obcházení obchodů a galerií raději utíkám do australské divočiny, kde se dobrovolně vydávám napospas pavoukům a hadům, kteří číhají samozřejmě pod každým kamenem.
Pokud si právě říkáte „kdo si, a co si udělala s Lucií“, vězte, že nejste jediní. Nový Zéland dělá s lidmi divy, a přistihnete-li u toho, že zvolíte Sydney jako první zastávku záměrně, abyste měli velkoměsto za sebou, něco tu nehraje. Vážení, žádná sranda, začínám trochu panikařit. Až podivuhodně rychle jsem si zvykla na hustotu obyvatel na Novém Zélandu, která činí, prosím pěkně, sedmnáct osob na kilometr čtvereční, zatímco Evropská unie dosahuje čísla 137. Pokud bych hledala zemi, kde je lidí méně než na Zélandu, menší číslo má v Evropě jedině Norsko, alespoň tak mi radí údaje Světové banky.
Kdosi mi jednou řekl, že po Novém Zélandu vám už vše bude připadat obyčejné a nijak převratné. S tímto tvrzením nesouhlasím, ale pokud vás v něčem Zéland rozmazlí, pak je to turistické značení. Obávám se, že nikde jinde na světě nemají dokonalejší a vyšperkovanější značení turistických treků než na Zélandu. Rozhodně ne v Austrálii. Byla to první věc, které jsem si po pár krocích v Sydney Harbour NP všimla, neboť jsem nevěděla, kudy jít, jak dlouho to trvá, zda je to okruh nebo cesta zpátky bude stejná. V Blue Mountains to bylo podobné. Australské treky mě přivedly do takových momentů zoufalství, kdy jsem začala uprostřed ničeho nahlas česko-anglicky nadávat, což tu pravděpodobně funguje jako ono magické zaklínadlo, neboť po chvíli jsem požadovanou cestu našla. Ach, zlaté značení v zemi bílého oblaku.
Dobrá, dobrá, a nějaké další, třeba duchaplnější, postřehy? Je tu mnohem více Asiatů, ať už turistů nebo pracujících. Australané jsou hezčí, než Novozélanďané. Tohle je příjemný skok zpátky do civilizace, tolik hezkých tváří kolem (ano, a já hloupá vyrazím radši trekovat, promiň, babi, na žádnou svatbu to nevidím). Venku si připadáte jako v ptačí voliéře, neboť kolem vás neustále křičí a létají nejen holubi a racci, ale také pestrobarevní papoušci. V neposlední řadě je tu poměrně draho. Toto zjištění mě dovedlo k radikálnímu řešení, a to zrušení dopoledních svačin. K tomuto kroku mě inspiroval francouzský školní systém, kdy děti mají snídani a pak až oběd. Věřím, že to ocení moje peněženka i organismus. Navíc si připadáte jako Francouzska, což chce každá druhá, že.
Včera jsem dorazila do Byron Bay, surfařského ráje s počtem obyvatel něco málo pod deset tisíc. Možná bych si měla prostudovat, jak se žije v Norsku….
