„Myslím, že kdybych měla doma spoustu knih, cítila bych se…“ nadechla jsem se tak, jak to venku rouška přes ústa ve dvaceti stupních ve stínu dovoluje, „tak nějak stísněná.“
„Přesně!“ Odvětila Týna takovým tónem, že nebylo třeba dodávat dalších slov. Bylo nadmíru jasné, že s mým tvrzením souhlasí.
Dříve jsem měla ráda kolem sebe hodně knih. Police v mé knihovničce se pod životopisy Margaret Thatcher, Baracka Obamy, několika titulů o nepotopitelném Titaniku, Malých ženách i velkém Harry Potterovi začínaly nebezpečně prolamovat. Backpackerská zkušenost a limit toho, co jsem ochotná nosit na zádech, však způsobily, že jsem v mém původní schraňování otočila o sto osmdesát stupňů. Co jsem nalezla v hostelu či v knihobudce, vrátila jsem přečtené na jiném místě. Knihy byly plné příběhu uvnitř, ale i navenek. Kdo napsal tuhle poznámku v obsahu? Odkud pramení poničený pravý roh? Kolika lidem jakých národností už prošla pod rukama? Měly patinu, a ta mě okouzlila.
Za pochodu jsem poznávala pozitivní stránky minimulismu, který se samozřejmě netýkal jen knih. Oblečení, boty, kosmetika, náušnice. Copak mám tolik uší? Nepotřebuji přeci všeho tolik. Před časem jsem četla, jak není dobré, pokud dítě dostává přehršle hraček, protože pak zkrátka neví, s jakou si hrát. Chybí mu koncentrace, je roztěkané. Kde jsou časy, kdy měl každý jednoho ošuntělého plyšového medvídka, který mu povědomě vykukoval z baťůžku?
Minimulismus jako terapie aneb jen já a prostor
Domnívám se, že řada lidí kumuluje věci, protože se před něčím chrání. Děsí je prázdnota, která by najednou byla kolem nich. Nespočet malých lapačů prachu, staré magazíny (s největší pravděpodobností už nikdy více nečtené), knihy, zásoba huňatých svetrů. To vše jim dává pocit bezpečí. Poloprázdný prostor by snad mohl vyvolávat pocity úzkosti, protože najednou by nebylo kam se mezi tím schovat. Schovat před čím, ptáte se?
Před sebou samotným.
Méně věcí, větší prostor, to přeci logicky znamená lepší akustiku. Lepší akustika vede k tomu, že je lépe slyšet. Lépe slyšet nejen ostatní, ale především sám sebe.
Zeptejte se sami sebe, kolikrát za den vnímáte své vlastní pocity, myšlenky, touhy? Posloucháte, co váš organismus žádá? O co úpěnlivě prosí duše, která jako smrštěná houbička na nádobí zoufale volá mezi tím vším kolem o možnost se nadechnout?
Dovolte jim to. Je jaro, čas nových začátků. Člověk přeci k životu, k tomu být šťastný, nepotřebuje osm dek a dvacet dva hrníčků.
Minimalismus – jak na to?
Pokud máte pocit, že možná by bylo skutečně záhodno pár věcí odstranit, ale nevíte, jak na to, nesmutněte. Je to úplně jednoduché, jak praví jedna japonská mistryně minimalismu. Trik spočívá v ponechání jen těch věcí, ke kterým máte vztah. Vzpomínku. Historku. Věci, na které vás těší se dívat. Které jednou za čas skutečně potřebujete.
A nebuďte sentimentální. Odneste nepotřebné do charitativního obchůdku, knihy darujte knihovně a věřte, že z takový dobrý skutek zahřeje hned dvakrát. Vás, i někoho dalšího.