„Život je vlastně hrozně jednoduchý, to jen my si ho zbytečně komplikujeme,“ pronesla se sklenkou bílého Chardonney v ruce kamarádka. „Stačí jen říct si, co od života vlastně chceme, zaměřit se na to, a vše ostatní už přijde samo.“
Ona je pro mě názornou ukázkou toho, že to opravdu mnohdy funguje. Přečkala nelehké životní období a zjistila, že ve skutečnosti všechno zlé je pro něco dobré. Posunula se dál. Sama. Zjistila, co vlastně chce a co nechce a vesmír uznal, že ta holka už zmoudřela natolik, že si trochu štěstí taky zaslouží. A tak jí Štěstí začalo vstupovat do cesty.
Bez pozvání.
Štěstí našlapuje velmi pomalu a tak je třeba mu jít naproti. Jinak ho nepotkáte. Nebo až hodně pozdě, takže ve vlastním zájmu koukejte přidat do kroku. Život je krátký.
A tak se má drahá kamarádka bude za měsíc stěhovat do Francie. Za prací a za šarmantním Francouzem s kulatými obroučkami, tmavými neposednými vlasy a vládnoucím kuchařským uměním, po kterém jihne každá žena.
„Budu mít městské kolo s košíkem, ve kterém ráno budu jezdit pro čerstvé bagety a croissanty!“ Rozplývá se kamarádka a já si jí představuji, jak jí na kole vlaje sukně s červenými puntíky a vlasy zdobí látková čelenka se stejným vzorem. Za jízdy bude zdravit prodejce, své nové známé, od kterých pravidelně kupuje čerstvou zeleninu a ovoce, křupavé pečivo a domácí levandulové mýdlo.
Francouzský Pohlreich je něco navíc. Něco navíc, co přijde v okamžiku, kdy se na svět začnete usmívat. Kdy vesmír pozná, že jste spokojeni sami se sebou, kdy se máte rádi a víte, co chcete. Chtěla do Francie, začala chodit na kurzy francouzského jazyka, miluje surfing, práce v kavárně na západním pobřeží země galského kohouta by nebyla vůbec špatná.
„Bon jour, jedno kafe prosim,“ řekl on jednoho dne před pár měsíci a už neodešel. A co víc, Bordeaux je od západních břehů pouhopouhé dvě hodinky.
Très bien.
Život je vlastně hrozně jednoduchý.