Bylo nebylo na Bali aneb mnoho povyku pro nic?

Rýžová pole a rýže stokrát jinak, opice, psi, komáři, Češi a jóga. Tak by se v kostce daly shrnout hlavní dojmy z mých tří týdnů na Bali. Těšila jsem se na kulturní šok. Moment, kdy vylezete ze sterilní budovy letištního terminálu a ocitnete se ve víru něčeho nového, dosud nepoznaného. Vůně, lidi, doprava, budovy, vzduch. Na Bali se nic takového nekonalo. V desítkách čekajících řidičů jsem nalezla svého drahého Komanga, usadila se v klimatizovaném autě a bylo to. První okamžiky a nic se neděje. Zrada.

Nemilým zjištěním hned na začátku je tak skutečnost, že čím více člověk cestuje, tím méně logicky bude zažívat kulturních šoků. Méně věcí ho překvapí a udiví, a tak je nutné najít nové důvody cestování. Ehm, já objevila důvod hned druhý den. Jídlo, samozřejmě. Kousek od mého ubytování jsem našla půvabné pohostinství formou bufetu. Mladému klučíkovi, který v podniku pomáhal svým rodičům, jsem posunky ukázala, co se bych si přála ochutnat a doufala, že ani jedno z toho nejsou krevety a já se tu nebudu svíjet v alergickém záchvatu. Což mi připomnělo, že si musím vygooglit, jak se řeknou krevety, a všem to na papírku ukazovat jako zakázanou ingredienci.

Za chvíli už jsem se vznášela v gastronomickém nebi. Nasi goreng, aneb smažená rýže se zeleninou, vepřové s rýží zvané babi guling, nudle, zeleninový salát gado-gado, nová směs koření v balinéské omáčce. Miluji objevovat nepoznané chutě, variace, neznámé druhy zeleniny. Mé chuťové buňky plesají, tohle je na cestování to pravé. Neochutnávat naplno místní kuchyně je jako cestovat se zavázanýma očima. „Láska prochází žaludkem,“ říkají, a není to jen láska k osobě. Je to láska, která otevírá mysl, probouzí zvědavost, spojuje nové kultury. Láska, jež nezná zášti či předsudků. Cit, který spojuje nové kultury. Nezapomeňte však na pravidlo Asie č. 1: Nikdy se nedívejte do kuchyně, když v restauraci čekáte na jídlo.“

Jóga na Bali

„Don´t worry, be sexy,“ rozloučil se se mnou prvního večera řidič Komang a vysadil mě v mém novém týdenním domově, Serenity Eco Guesthouse. Eco každým coulem, a k tomu vegan, a organic, komáry tu chemií nehubíme, máme moskytiéry a pěstujeme citronovou trávu, občas vám nerozumíme, ale odkýváme všechno a navíc se usmějeme od ucha k uchu. Žádný alkohol a cigarety, a pokud nedáš lekci jógy alespoň jednou denně, tak si pěkná bačkora.

To jsem, protože jsem józe odolávala dokonce hned první čtyři dny. Přicestovala jsem na Bali ze Zélandu, je to pro mě skok z jara z do léta v plném proudu. Nejdříve je třeba se řádně aklimatizovat, což znamená žádné prudké pohyby, protože uprostřed září je tu skutečně teplo. Vlhkost by se dala krájet stejně jako mlha u Rákosníčkova rybníčku a větráky v pokoji bez klimatizace nepřináší žádné znatelné zlepšení situace. Pak jsem se odhodlala, protože zcela na rovinu, začaly mne unavovat dotazy ostatních „už si dala nějakou lekci?“, a vybrala si ranní lekci power jógy. Lekce tu trvají hned 90 minut, což je nejdříve příjemné zjištění, brzy ale zjistím, v jak hlubokém omylu jsem tu chvilku žila. 90 minut v padesáti stupních je peklo. Říkali power jóga, ne bikram, lháři. Druhý týden už mi asi horkem nefunguje mozek, a zvolím si hodinu, která probíhá přes pravé poledne. „Co tě nezabije, to tě posílí“ jsem si v duchu opakovala dokolečka dokola, očima hypnotizovala hodinovou ručičku a za motivaci jsem si zvolila raw cheesecake. „Každá si zvykne,“ vzpomněla jsem si hlášku nějaké naší prababičky v souvislosti s manželstvím, ale jak vidno, aplikovat se dá i klimatické podmínky. Minulý týden už jsem dala jógu pětkrát týdně, a objevila kouzlo uvolňující yin jógy.

Aby k takovému pokroku mohlo dojít, bylo nejdříve třeba minimalizovat. Z krosny jsem tak nejen odstranila dva přebytečné svetry, dvoje dlouhé kalhoty a košili, mnohem důležitější záležitostí vedoucí ke zvýšení frekvence jogóvých session však byla návštěva kadeřnice. Bylo mi úplně jedno, zda mi paní bude nebo nebude rozumět a zda mi udělá na hlavě paseku, les, nebo rýžové pole, pravidlo Asie č. 2 zní „Nikdy nejezděte do Asie s dlouhými vlasy.“ Jako by venku bylo rázem o pět stupňů méně.

Bali křížem krážem

Zvykla jsem si na češtinu všude kolem, protože Bali evidentně brzy trumfne Chorvatsko v popularitě dovolenkové destinace. Pochopila jsem, že na tři nuly na bankovkách mám zapomenout, neboť oběd stojí 26, nikoli 26 tisíc, ačkoli ve skutečnosti to 26 tisíc je. Naučila jsem se na trzích smlouvat, objevila dosud nepoznané druhy ovoce a ve finále mi tři týdny na Bali utekly jako voda.

Prodloužený víkend jsem strávila na maličkém ostrově Nusa Penida. Bez větší újmy jsem ho coby spolujezdkyně procestovala na sedadle motocyklu. Tady je Bali mnohem autentičtější. Vesničky, kde se zastavil čas, děti za vámi při projíždění běhají a radostně mávají. Modrá průzračná voda, na kterou v turistickém ráji Canggu na hlavním ostrově zapomeňte. Konečně možnost se tak vykoupat. Výlet do hlavního města Denpasaru doporučuji z itineráře vyškrtnout, toto hlavní město vskutku pro turisty mnoho zajímavostí nenabízí. V Ubudu se připravte na masu turistů, byť se jedná o městečko kouzelné. Především krátký trek mezi rýžovými políčky a divokou přírodou stojí za to (Kajeng Rice Field, Campuhan Ridge Walk).

Nejintenzivnějším zážitkem byl pro mě ranní výšlap na vulkán Mt. Batur (1717 m.n.m.). Komang nás vyzvedl v nekřesťanskou hodinu, tj. kolem třetí hodiny ráno. Cesta autem na parkovišti u výchozího bodu treku trvala téměř hodinu. Výstup jsme zahájili ještě za tmy, spolu s mnoha dalšími turisty. Počáteční pozvolné stoupání se postupně měnilo ve strmé, a já obdivovala všechny blázny v žabkách. Poněkud nevhodná obuv, ale asi vědí více, než já. Každých pár metrů jsem zastavovala, aby mě mohli dostihnout mé plíce. V kritický moment jsem přemýšlela, zda nepočkat tady. Nahoru přeci nemohu za žádnou cenu vylézt!

Nakonec jsem sebrala poslední zbytky svých sil a na vrcholek se vyškrábala. Co vám budu povídat, byl to úchvátný pohled. Před námi Mt. Agung v mracích, toho času zrovna aktivní a hrozící výbuchem, což nám přidalo trochu toho adrenalinu. Slunce se za chvíli vylouplo za obzorem a oblohu zbarvovalo každou sekundu do jiných odstínů. Zbytek dne jsem zaslouženě strávila u bazénu v eko jogóvém ráji a od mladíka z Holandska se dozvěděla, že Jakarta se potápí rychlostí 25 cm za rok a již se vede debata o přesunutí hlavního města někam jinam.

Jaké si to uděláš…

„A to tě cestování už neunavuje, baví tě to ještě?“ Zeptala se babi. Pravdou je, že jistá cestovatelská krize tu první týden, po roce stráveném na Zélandu, byla. Vodopády? Víte, kolik vodopádů jsem viděla na Zélandu? Pláž? Hm, pěkná. Ne, nepotřebuji foto, děkuji. Možná je pravdou, jak řekl můj kamarád Thibault, že cestovat po Zélandu není vůbec jednoduché. Zéland a jeho scenérie nastavily vysokou laťku pro všechno ostatní. Dobře, srovnávat se nemá, namítáte a máte pravdu, ale je tu stejně pořád myšlenka „vodopád po stopadesátédruhé, pláž jako pláž“. Chybí chuť, elán, nadšení. Je možné, aby cestování omrzelo? Mám se sebrat a jet raději domů?

Teď zpětně mi to připomíná krizi na párty. Odbude jedenáctá, hudba je šílená a vám se chce spát. Jenže, víte, jak to funguje. Stačí chvíli vyčkat, krize se musí překonat, a pak ejhle, pět ráno a je tu stále elánu na procházku za úsvitu. Vždycky je o tom, jak se k tomu postavíte a jaké si to uděláte. Znovu se přesvědčuji o tom, že cestovat není o tom vidět všechno, co doporučuje TripAdvisor. Je to o tom na chvíli vypnout, vnímat jen přítomnost a nepřemýšlet. Věřte, i takových banálních stavů je někdy pěkně těžké docílit. Jak řekl Henry Miller v mém oblíbeném citátu: ‚One’s destination is never a place, but a new way of seeing things.‘

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.