Vzpomínka tam, vzpomínka sem

“Zapomněla jsem svůj diář!” Křiknu, a Jesse za volantem se zasměje. Coral sedí na místě spolujezdce a já mám vzadu celý prostor pro sebe.

“To se rozhodně musíme vrátit,” poznamenám důležitě na Jesseho bláhový komentář, že zpátky do Nelsonu se už vracet nemusíme. 

Krátká sekunda, řidič se na mě ve zpětném zrcátku podívá se zvednutým obočím. Naštěstí hned obrátí zrak zpátky k silnici před sebou. 

“Co nezůstane v hlavě, tak není natolik důležité, aby sis to pamatovala,” podotkne. “Pro žádný diář se nevracíme.” 

Tečka.

Dál koukám z okna na ubíhající malebnou krajinu regionu Marlborough. Jenže…

Jenže teď přijde ta zásadní otázka: Jak moc je hlava nafukovací? Kolik se do jednoho lidského mozečku vejde vzpomínek? Opravdu platí, že mozek disponuje určitým vlastním procesem selekce a sám tak rozhodne o tom, které informace v paměti ponechá, a které pošle po větru dál? 

Dobře, zpět. Pár zásadních otázek, nikoli otázka. 

Kdyby se každý záblesk nějakého momentu z minulosti skutečně projevil jako blesk z nebe, nedělá obloha nic jiného, než hřmí a blýská. Stává se mi to poměrně často. Během naprosto obyčejné chvíle si vzpomenu na naprosto obyčejnou chvíli z minulosti. Jízdu autobusem na Maltě. Pečlivou kontrolu hotové fotografie na pláži v Gold Coast. Zvuk praskajících schodů v Paláci (Jakém? Dozvíte se brzy). Ne au-revoir, ale bien-tot. Křik ptáků při západu slunce v Byron Bay. Naprosto fádní a bezvýznamné… co vlastně? Pár vteřin. 

Pokud má mozek omezenou kapacitu, znamená to, že staré informace postupně nahrazují nové? Nebo s přibývajícím tokem nových momentů se všechny uložené soubory stávají menší a rozmazanější, aby se do těsného prostoru vměstnaly? 

Z mého dosavadního výzkumu se přikláním k druhé variantě. V hlavě už několik týdnů vidím naprosto jasný obrázek. Oranžová světla rozmístěná na stáncích nabízejících širokou nabídku občerstvení. Pizza, hamburgery, indické kari, japonské sushi nebo asijské knedlíčky. Je tma a v poměrně úzké ulici poblikávají světélka jako světlušky poháněné energií z kabelů.

Vidím to naprosto jasně. Zavřu oči a jsem tam. 

Jen nevím kde. Skutečně, ať se snažím sebevíc, nemůžu se vzpomenout, kde to bylo. Austrálie? Asie? Wellington? Tahle informace je nejspíš bezpředmětná, protože už zmizela. 

Zvláštní. 

Proto mám diář. Abych hlášku nebo moudro, které řekne ten či ona, mohla zaznamenat v případě, že mozek nakonec uzná, že se nejedná o cenný údaj. Abych si za pár let vybavila místo, ale třeba úplně zapomněla, kdo stál po mém boku. Bylo zataženo, nebo svítilo slunko? 

Na druhou stran se nacházím trochu ve schizofrenní situaci, neboť vím (mám to i vytetované na ruce!), že minulost je minulost, a teď je teď a to je důležité. Přesto je mi líto, pokud se ty pěkné vzpomínky budou zmenšovat…zmenšovat, až z nich zbyde cosi jako ušmudlaný a vysušený pytlíček od čaje a já se budu sama sebe ptát, stalo se to vůbec? Existuje dané místo, daná osoba? Není to jen přelud? 

Snad je to jen další dopad covidové závěrky, jež vede k přílišnému přemýšlení o věcech nepodstatných, neboť získávat zážitky nové je už pár měsíců dost těžké. 

Ale ty stánky s jídlem… Come on… Kuala Lumpur? 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *