Ok. Tak to bychom neměli. Haló, prosím, stojím ve dveřích a pátrám po obsluze schované kdesi v přítmí baru. Prosím, mohla bych poprosit vodu a ehm…ještě jedno cappuccino? Jaksi se mi to první vylilo.
Žádné jaksi. Tohle je důsledek nestabilních stolků umístěných na nízkých schodech, po kterých svého času cválali koně s maltskými rytíři v plné zbroji na hřbetu. Zatímco jim uzpůsobený terén ulic mé drahé Valletty posloužil výborně, restaurace a kavárny o pár století později úpí a cappuccino navíc si nedovolí účtovat. Na účet rytířů, nikoli nešikovných zákazníků.
Zavřít oči a vrátit se v čase do období, kdy z nedalekého přístavu vyplouvaly lodě na křížové výpravy. To by byla paráda, zasním se a vím, že je to v háji. Valletta mě znovu dostala.
Sedím se svým druhým cappuccinem, snažím se nedrknout do stolku a jen se kochám. Ulice se svažuje směrem k přístavu s výhledem na Tři města. Ano, s velkým T, protože tak se přezdívá uskupení měst na protější straně zálivu. Slunce svítí do pískovcových hradeb (pro ty méně znalé, všechno na Maltě je z pískovce), mořskou hladinu tu a tam rozčeří loď či loďka a ulicí profukuje čerstvý vánek. Všechna čest italským architektům, konkrétně jistému Francescovi Laparellimu. Po Velkém obléhání Malty zrádnými osmanskými Turky v roce 1565 poslal papež Pius VI. jako odměnu za vítězství svého nejlepšího inženýra, aby maltskému řádu vybudoval nové hlavní město. Správně, Vallettu.
Laparelli nebyl žádný amatér. Kam se na Vallettu hrabe ve své době Paříž či Londýn, topící se pod nánosem špíny a vůně, která nosu rozhodně nelahodila. Valletta, prosím pěkně, byla jedním z prvním měst, které se pyšnily systémem pravoúhlých ulic. Tento chytrý krok vedl k tomu, že ve Vallettě není vedro, neboť větřík může krásně foukat napříč městem ze severu na jih, a ze západu na východ, a zase opačně, jak se mu zlíbí a zrovna hodí. A to není to jediná lahůdka signora Francesca. Domy postavené na skále mají sklepy a ještě níž prokopané chodby – kanalizaci 16. století!
A teď proč je to v háji. Protože je to můj poslední den na Maltě (zas na nějaký čas) a můj plán byl oběd ve Vallettě a odpoledne poslední koupačka v moři. Pomalu, nejistě, se podívám na hodinky. Je půl třetí odpoledne. Kam ten čas letí? Proč ten zpropadený čas utíká tak rychle, když nechceme, a v momentě, kdy usedneme zpět do letadla nebo za stůl v klimatizované kanceláři s výhlídkou osmi pracovních hodin před sebou, se vleče stejně jako otroci, které touto ulicí rytíři táhli k tribunálu a na následnou aukci?
Alespoň tak pravil Alberto, majitel baru o pár metrů výš. Teď má ještě zavřeno. Naštěstí. Jestli otevře dřív, než se odsud zvednu a řeknu „see you later, Valletta,“ tak to bude špatné. Špatné proto, protože je rozhodně slušnost rozloučit se i s Albertem. Rozloučit rozuměj dát si alespoň jeden vychlazený Cisk. Navíc, Alberto je přesně ten typ člověka, kterého miluje každý, kdo má rád příběhy a historky. Albert jich v má v každém rukávu bambilion a vyprávění o tom, jak St. John´s Street byla hlavní tepnou mezi Palácem velmistrů a přístavem, je jedním z nich. Minulý pátek jsem musela nenápadně zapnout nahrávání v telefonu, protože vážení, těm co si hrajou na spisovatele jsou takoví lidé nejlepším vánočním dárkem.
Ok, oběd a tadá k moři. Jenže… Nejde to. Valletta mě nepouští. Z hradeb St. Barbary bych vydržela na přístav koukat do nekonečna, až jsem si musela nahlas říct: Lucie, už si velká holka, tak šupky hupky, zase o dům dál. To zvládneš.
O dům dál, vskutku, jaká prorocká slova. Café Society je o pár bloků směrem k centru, a ten výhled, ta ulice samotná, chcete mě zničit? Vzpomněla jsem si na Sarah z Lásky nebeský, když k ní na byt konečně dorazil Karl. Omluv mě na chvilku, řekla a zaběhla za roh, kde to štěstí uvnitř musela ventilovat tanečkem svatého Jeronýma ven. Whaaaa, chce se mi taky křičet, a brečet, a smát, a fotit, a pak vylít to cappuccino, abych měla důvod tu sedět ještě o něco déle.
Sem tu ještě pořád, píšu kamarádce. Pošle vysmátého smailíka. Milá zlatá, mám pocit, že si z Valletty nevytáhla paty od chvíle, co jsem minulou středu odjela.
Kašlu na plavání. Jak řekl Alberto, tohle město má ducha. Listen, nevěřím v Boha ani Covid, ani nic dalšího. Ale každý večer, kdy zavřu bar a jdu takhle ulicemi k auta, to cítím. Je to tady.
Když jsem ta slova slyšela, ulevilo se mi. Trochu jsem se bála, že mám takovou prazvláštní obsesi Vallettou jen já.
Tak hrozně moc se mi nechce vstávat. Neviditelné okovy mě drží u nestabilního stolku a já s ním svádím vnitřní boj. Teď, ne ještě pět minut, odvětí. Teď? Ještě minutku, třeba otevře Alberto. Ale já nechci, aby otevřel Alberto! Dobře, tak už jen vážně posledních pár sekund.
Můžu zaplatit, zvolám. Stojím ve dveřích a pátrám po obsluze schované kdesi v přítmí baru.
Posledních pár sekund.
